ŠIKMÝ WEB Šikmé louky

Přidán i článek od Terky!

Krásný odpočinkový návštěvák. V pozdním odpoledni se k nám zanesl dopis adresovaný na vlastní jméno. Prý ať si ho přečteme raději hned. Celkem překvápko. Sraz v 21:30 za látrami, ohništěm nebo ještě jinde, s sebou oblečení na dva dny, baterku a šátek. Batohy ať jsou sbaleny do 18 hodin (asi za 20 minut) a připraveny před jídelnou .Za chvíli přijížďí auto s přívěsem a odváží je.

            Když ses dostavil v půl desátý na tvoje určený místo, byl jsi celkem zmatenej, a spolu s ostatními sis nebyl tak ůplně jistej, co máš dělat. Ale nakonec se to zvládlo: vymotat a vyznat se v provázcích, sestavit příběh a rozluštit ho a najít vajíčko s tvym jmémen, který jsi měl donést až na místo spaní. Zpráva na kraji lesa u bývalýho příbytku tvou skupinku dovedla až dolů k potoku. Měli jsme si zavázat oči a čekat. Pak nás někdo chytnul a vedl kus dál. Rozpojili jsme se a ten člověk, co nás vedl, ti vrazil do ruky pádlo a tahal tě někam dolů. Snažil se tě přinutit, aby sis sednul do něčeho hrozně vratkýho a mokrýho.Správně – byl to nafukovací člunek. Když se ti podařilo dostat se na druhou stranu břehu, zase tě někdo strkal do kopce. Vše se zavázanýma očima. Když jsme byli všichni nahoře, opět nás vedli cestou necestou – blátem neblátem až na trávu. Tady jsme si mohli sundat šátek a jít k ohni a již připravenému přístřechu. Po chvíli dorazili i další dvě skupinky a celkem se nás seskupilo 23: 8 kluků a 15 holek, myslím. Zatímco se ostatní sušily, Vojta se Zuzkou k nám měli pár slov o vytvoření roverského Kmene.

Přikusovali jsme nějakou sladkou buchtu a dostali na památku gingobilový lístek.Shodli jsme se na tom, že přeníst vajíčko v ruce je skoro nemožný, protože buďto praskne, aniž bys s ním cokoli dělal nebo zůstane v potoce. Přesto ho někteří opravdu donesli. Pak jsme si ještě nějakou dobu povídali a zalehli pod krásně jasný nebe, které věštilo slunečný, ba dokonce horký den.

             Vzbudili jsme se, když už slunce bylo vysoko nad námi každý asi o metr níže než uléhal – to víte šikmá louka.Po sbalení věcí jsme sešli na cestu, kam nám snídani dovezla autem nějaká dobrá duše. A pak jsme se loudavě vraceli do tábora. A tak to vlastně díky Kořenům začalo.

Terka

„Papapa, drahounku a nezapomeŘ si čistit zuby, poslouchat vedoucí a hlavně si ráno vždy ustel a vytřepej polštář!…“ …znělo v uších mladému skautovi ( skautce ), když se rukou mávajíc matinka loučila se svým dítětem o návštěvním dnu, jistě ne náhodou plná strachu a beznaděje, zda-li své dítě ještě spatří.

Ale co budeme jako kmen dělat? Kdo z oddílů tam bude chodit? Jak vše bude probíhat?

Tvrdá vyjednávání, vymýšlení, promýšlení, taktizování. Přes Skype, Icq, na Roverském fóru na našem webu,v Praze, na táboře, všude, dopisy, u očí do očí, z pusy do pusy… Jen někteří.

Co vzniklo? Fajn koncept, snad.

Unikátní pohled na zakládající akci našeho kmene skrze dva páry očí rozdílných tak, jak moc jen rozdílné být můžou…

Podívejte se tedy a udělejte si jakýsi obrázek. A očekávejte tutéž akci ještě od jednoho páru očí – uvidíme, co napíše Terka…
Jak jsme zakládali Roverský kmen by Vojta

O Obroku jste již jistě slyšeli či četli v posledním Blaníku..

Jistě tedy víte, jak moc inspirativní akce to byla. A inspirovala i nás, pár Roverek a Rangerů, aby si také založili svůj Roverský kmen. Nic navadí, že klasický kmen funguje na bázi střediska. Naše oddíly dohromady dali tolik lidí, kolik by dalo malé obyčejné středisko. Tedy přes 20.

Ale to není jen tak, založit si kmen.

Chce to semínko nápadu, spousty vody a potu, místo slunce stačí ůsměv a s ním dobrá nálada a jako ostatní živiny odhodlání.

A tak nás šest (Zuzka, JáŘa, Ája, Tom, Káďa, já Vojta) začalo vymýšlet, co a jak. Jakou barvu triček? Co za znak? Pokřik? Jméno? No, ano, došlo nám, že by to chtělo nejdříve jméno až potom barvu triček.

Bommerang? /hezký, ale proč?/;

Veverky? /ani náhodou, JáŘo/;

Metojkové, Perijejkové / Áje to nejde vyslovit/;

Modrý šíp, Černý Klíč /ohraný omyl/; a kdovícoještě /to není špatný../

( – třeba Jahůdky, s.r.o. / jako Skautský Roverský Odboj /, Odpadlíci, Hejloti, Trosečníci, Hanksnové, Berušky či jiná roztomilá zvířátečička, NEPOKOJ…)

Usoudili jsme, že nejlepší bude to zatím nechat plavat.

Ale co budeme jako kmen dělat? Kdo z oddílů tam bude chodit? Jak vše bude probíhat?

Tvrdá vyjednávání, vymýšlení, promýšlení, taktizování. Přes Skype, Icq, na Roverském fóru na našem webu,v Praze, na táboře, všude, dopisy, u očí do očí, z pusy do pusy… Jen někteří.

Co vzniklo? Fajn koncept, snad.

V neděli v podvečer se kolem dvacítky starších lidí podivilo nad žlutým dopisem jim osobně adresovaným. Všichni tam měli to samé, ale každý něco jiného. V určitou dobu se skupinky lidí začali scházet u významějších míst kolem táborů. Studánka, látry, posed…

Sestagvili hlavolam /stejný jsme měli na ObRoku na Inspiru /. Pak se každý zvlášť vydával po provázku vstříc své unikátní skupině. Jako trojice vyluštili detektivmí hádanku /trojnohý stůl se nehoupe/, spojili se do šestice či devítice, byly v pětiminutové plavbě poslepu převezeny přes 2 a půl metru široký potok na nafukovacím kajaku / Výsadek; jedna vykoupaná/, po tmě se vydávali dál. Cestou stále nesli svoje vajíčko / naše Velikonoce/. A těch poselství tam bylo mnohem více.

Každopádně, celá hra končila na jedné takové šikmé louce. Byl oheŘ, díky vyrušování dlouhý proslov, pečenky, krásná večerka na trubku rozhléhající se ůdolím, noc příjemná, jen to trochu klouzalo dolů.

Kouzlo okamžiku. Tak to bylo. Ráno, poměrně pozdě, šupky k brodu, cestou snídaně – bramborové placičky. Sebrat loď a vydrápat se nahoru k táboru…

Nevím jak to působilo na ostatní spoluskauty, ale mám pocit, že se to podařilo. Podařilo se vysvětlit, proč Kmen. Doufám, že budou všichni, kdo na šikmé louce byli, vzpomínat v dobrém.

Na závěr poděkování. Komu? Těm šesti, co do toho dali, co mohli. Kamilovi, Červovi, Davidovi za technickou podporu. Paní Poesové, Petrům a dalším za opisování dopisů. Všem, co smažili placičky. Společnosti Skype, která nám poskytla komunikace zadarmo. A hlavně těm všem, co jsem na ně zapomněl. A tomu zbytku – tomu též!

Tak díky.

P.S. – Je 1. srpna, jsme s pár lidma a koukáme na po-ůsvit. A tady vznikl od Kamila název. šikmá Louka. Tzv. šikmina.

No řekněte, neni to krásný?

Tak se mějte, šikmoluký. A nezapomeŘte:

SPADNE -LI DÍTĚ NA šIMOU PLOCHU, JEHO OSUD JE NEVALNĂť.

SPADNE-LI VšAK NA šIKMOU LOUKU, JEHO OSUD ZARUČEN

Vojta

———————————————-

CO JE TO ZAS ZA BEJKÁRNU-TAKŽE CHRUPKÁNÍ NA šIKMÉ LOUCE by Kačka

„Papapa, drahounku a nezapomeŘ si čistit zuby, poslouchat vedoucí a hlavně si ráno vždy ustel a vytřepej polštář!…“ …znělo v uších mladému skautovi ( skautce ), když se rukou mávajíc matinka loučila se svým dítětem o návštěvním dnu, jistě ne náhodou plná strachu a beznaděje, zda-li své dítě ještě spatří.

„TY TAM, co tam vočumuješ, sem pojď, něco pro tebe mám…“ Vřískal na něj kdosi a urputně mával dopisem s jeho jménem ( to, že se snažil být nenápadný psát nebudu, protože by tomu stejně nikdo nevěřil ). Se znechuceným výrazem se k němu mladá kůže doklopejtala…

Podle všech dostupných artefaktů, tato noc měla začít novou epochu ve skautském „životě“ pár jedinců. Náký děsně samaritánský osvícence totiž napadlo, že je budem milovat, když se budem prát a kaprama na dně potoku o místo, nebo když si budem hrát na Sherlocky Holmese, při řešení, náké bejkárny.

Po naházení zbytných krámů do batohů následným vhozením na auto,jsme se vydali, z předem určeného místa, s vajíčkem v ruce, plazíc se po nákym provázku v hlubinách lesa… a hlavně – s velikou zásobou povzbuzujících nadávek, které jsme se „neučili“zbytečně. Na určeném místě jsme se sešli s ostatním zbytkem skupinky. Pro názorný příklad uvedu,že jedno složení bylo ze mne, Terky, Jiřky, Evy a Honzy s Ríšou. No, blíže se vyjadřovat radši nebudu…

Ve zkratce: u potoka jsme se sešli s dalšími skupinkami, na kterejch jsme si vylejvali vztek. Skoro nic zajímavýho se tam nedělo, kromě toho, že furt někdo prudil, abyste si zavázali šátek ( jinak by totiž nepřišli víly a víláci a neodvedli vás k nafukovacímu voru a tudíž následnému skoroutopení…-ostatně komu by to vadilo? ) a vy jste měli 2578768900087, 5457 chutí, aby zbytky jeho rozkošného nosánku zbyly na vaší ruce.

Se zavázanýma očima a pusou plnou vět typu: „Ta noha, co, než jsi na ní dupnul byla nohou, je moje.“

Jelikož naši smečku vytáhl nákej děsnej samaritán, jako první, měla jsem to antištěstí smočit si kostrč v kajaku jako první. Posttraumatický šok mi dovoluje si pamatovat pouze to, že mi nákej kůžovej potah dal do ruky pádlo, začež mu děkuji, protože mi bylo tak na dvě věci. Nejdříve jsem si myslela, že to je snad lopata, a že v tom mozku(?) vedle mně se linou operace typu, vykopání tunelu, či jiné bejkárny. Nákej surovec mě táhnul vodou ( instinkt mi napovídal,že takové bojichtivé pracky má špekyšmen¨- instinkt je king, jelikož skoroval ), další dobrodinec si vás zřejmě zavlíkl za opasek a vlekl do kolmého kopce. (bylo poznat, že to, na co v tuto chvíli myslí jsou tři kupky hnoje, plesnivá žížala, značka spodek Fridricha Falckého, 258 jiných věcí a možná, MOŽNÁ potom vaše tělesné zdraví, které bylo až na párek vylomenejch zubů, pár zlomenin a odřenim, docela fajn.(nemluvím o duševním, jelikož nevím, jak posoudit chuť zabít…)

Jakmile se nahoře, na cestě sešli všichni ůčastníci konkrétní skupinky, (což trvalo dobu, že jste se div nepropadli zemí na ůroveŘ Mrtvého moře) ujal se vás nákej dobrodinec (molové ze šátku vám stále vočumovali bulvy)a vlekl nás ruku v ruce strmou cestou nahoru. Myslím, že nás vedl Tom, i když Eva ho pořád srovnávala snad s MáŘou, Zuzkou a ještě asi určitě tam padly jména nákejch pohádkovejch tvorů…

Jiřka s Terkou každým okamžikem absolvovaly pyskopád, doprovázený Jiřčiným ehm smíchem.

Po cestě každý myslel na něco jiného. Eva určitě, jestli se z poza smrků neobjeví Vinnetou,či nákej apač. Terka určitě na to, jak nás donutit, abychom ze sebe udělali náký ůčastníky polární expedice a já jsem si například představovala, jak Může Ozzy Osbourne kousat netopejry, nebo co s nima dělá.

Za q dobu jsme došli na takovou louku, kde když jsme stáli,na ůrovni ucha jsme měli kořeny stébla trávy. Tvrdila jsem jim, že tam je oheŘ, jelikož jsem ho cítila ve vzduchu a – bylo to přece logický. Zbytek groupu reagoval na můj názor nějak jako, co by tam dělal oheŘ a to jsem měla 2 chutě jim říct, že asi na spalování heroinu…( ten oheŘ tam samozřejmě byl).

Na místě nás přivítala Ája takovým zvláštním disharmonickým zvukem, který se nejvíce podobal hlasitému mlasku. (respektive – nás přivítala,ta mlaskotina patřila Tomovi)

Užívali jsme si chvíle svobody slova ve stylu disco show aâ€?la Dead Kennedys, než přišli ostatní. Trnem večera byl rádoby proslov, kde jsme se mimo jiné dozvěděli,že jsme pluli přes potok. No, aspon, že nám to řekli, ty mokrý zadnice jsme asi jsme jen tak samy od sebe neměli. Asi hodinovej proslov měl Blondofous, doprovázený hlasitým chrápáním posluchačů. Pana Budoucíhořečnitele asi nenapadla, že nevypráví pohádky svým vlčounkům. (i když to tak chvílemi vypadalo-mimochodem,teď je 8.9.2007, 18:47 a Vojtěch se u mého stolu bifluje děják a při tom si povídá s dřevěnou deskou toho stolu a vysvětluje jí princip senátu – řikám, že je šáhlej). Značný protest si vyžádalo oznámení, že vůdčími osobnostmi toho Roverskýho stébla, bude onech šest vyvolenejch. Není divu, upřímně-nikdo z nich nemá takovou autoritu, aby byl poslouchán, a aby tam šaškovali jich šest je bejkárna…

Po dojemném proslovu jsme odvřískali večerku, pro nás nevšední, jelikož máme ještě ve zvyku se pomodlit (po otázce adresované mnou Kýtě jsem se dočkala odpovědi,že se každý pomodlí za sebe, samozřejmě je to zvláštní kyd, např. proto,že hromadná motlitba je 27.silnější…ach, ta religionistika…).

No, červivou malinou za tímto dnem bylo nasoukání svejch postav do spacáků. Eva si tam pobrukávala Lordy-Blood red sandman…(že jo,Evo!?)

Ráno jsme se probudili asi o tři hodiny později, než bylo v manuálu. Žaludeční stěny jsme uráchali na štěrkové hromadě nákymi koláči. Nositel dobré nálady-Kamil aâ€?la Marylin Manson, nám srdečně popřál dobré ranko…

Na zpáteční cestě jsme (někteří) vyráchali svoje kůže v potoku, alias směsici vod z pračky paní Kadrnožkové a všelijakejch jinejch molekuláků.

Do toho potoka jsem samozřejmě upadla (omylem, jak jinak), ještě jsem tam lákala Jiřku nebo Adélku, ale ty se snad báli vodníka Česílka…nebo, jak se jmenoval…)

TATO NĚKOLIKAHODINOVÁ BEJKÁRNA PRO TENTO DEN SKONČILA A JÁ BYCH NA KONEC VÁS CHTĚLA SEZNÁMIT S KUSANCOVĂťM TEXTEM JEDNÉ PÍSNIČKY OD The Killers.

Takže: nastupte si a:

Breaking my back just to know your name.

Seventeen tracks and Iâ€?ve had it with this game. I am breaking my back just to know your name…(ted refrém)

Well somebody told me, you had a boyfriend.

Who looked like a girlfriend.That I had in February of last year.

It is not confidential.

I have potential…

Tak všechny vši z hlavy Slipknotů a s vámi…

KATEŘINA PETROVÁ, 8. 9. 2007, 19. 14. 17

Upraveno ( pouze: mezery za interpunkcí, dále d =>ď, n=>Ř a podobně, co na klávesnici není; osobitý styl autorky i se všemi protivládními myšlenkami ponechán = říká se tomu Svoboda slova)

Tags: Přidat nový štítek, založení

Tento příspěvek byl publikován dne 42/Září/2007 (Úterý) v 23:37 a zařazen pod Mimořádné akce, Psáno jinak.... Odpovědi můžete sledovat pomocí tohoto RSS 2.0 kanálu Můžeš skočit dolů a zanechat vzkaz.