Dojdi s košem, prosím
“Dojdi s košem, prosím” pravila mamka a podala mi napěchovanou igelitku.
Panečku, dojdi s košem, to se lehce řekne, ale jak já dlouho už s košem nebyl?
Celý tábor!
A teď, najednou, na mě vybafnou takovéhle přání, takovýto rozkaz.
Inu, vyrážím před barák. Jejda, málem bos!
Schody mi dělají menší potíže, ale zvládám. Venku je krásně – ale večer má poměrně dost pršet. Mně je to ale už fuk.
Vracím se zpět – ale jejda, ty dveře nejdou otevřít. Zámek? Na co? Tady se krade?
Buď Pražáci vidí svět strašně špatně, jelikož všechno zamikají a bojí se něco nechat bez dozoru; nebo naopak my jsme na táboře měli Mámení a byli jsme velice naivními skauty, když jsme si nechávali všechny věci jen tak ve stanech, nezamknuté, bez dohledu…
Je tři čtvrtě na sedm – a já hladem nevidím. V šest měl bejt přeci nástup a pak hned večeře.
Poslední tři týdny jsem myl nádobí – ale teď ne. Teď ho pouze musím někam zandat a za chvíli zase vyndat čisté. A uklidit ho. Při uklízení my dva hrnce o sebe bouchly – a já si hned usmyslel, že bych je měl vzít a hodit do křoví.
* * *
Vracím se z návštěvy. A koho nepotkám za domem? Srnku! Inu, ano, vyplašil jsem jí. Udělala jeden, dva, TŘI krásné skoky a byla za cestou.
Strnul jsem.
Ona také.
Otočila se, mírně naklonila hlavu doleva a provrtávala mne svým pohledem. Pak udělala jeden, dva, TŘI kroky zpět směrem ke mně. Natočila hlavu ještě víc, ale na druhou stranu. Z očí jí koukala žádost o pochopení, ale zároveŘ i překvapení, že já ji chápu.
Ona byla sama – sama srnka v džungli metropole.
Města, které bylo vybudováno proti ní.
Já byl také sám.
Ve městě, které bylo budováno pro mne.
V samotě nikdy nebudeme sami.
Je a bude nás hodně.
Nás, Samotářů.
Věnováno všem, co tenhle tábor ( Frantoly 07 ) zažili na vlastní kůži a také těm, co něco podobného nikdy nezažili…