cca RS Šikmá louka. I Leonardo o nás věděl.
LOV SOV 2007
LOV SOB 2007
RK ŽIRAFA
JIRKA MAKÁ (jediný možný výřez, aby byl vidět Jirka i kolečko)
Z PRAHY, VIĎ? Bobeš jede!!!
RUMUSNKO; západ slunce.
RUMUNSKO, putování.
RUMUNSKO, skupinovka na šikmé louce.
RUMUNSKO, východ slunce.
PRUMUNSKO, blízko u Rákosníčka.
RUMUSNKO, dřevo z daleka.
RUMONSKO, probuzení z mlhy.
HÁDEJ-TE-KDE, cesta.
Proplouvání životem, ale je v tom až po uši.. .
Účastníme se SÁZENÍ LESA
RUDOHOŘÍ
DIAGONÁLA XY, Velikonoční svátky
Náš kříž na HRADCI v Brdech
Poslední dobou jsme ale zalezlí.. .

* Slovensko 2006 *

Senzace! Bomba! Hit roku! Snad víte, že jsme loni o prázdninách naMalá Fatra Slovensku na Malé Fatře. Nevím, jestli to víte, ale KAKAO (Káďa Ája Káďa Ája Ondříčkovi ) si psali deník. Full verze bude co nevidět, bude v PDF, ale pouhý text je tu již dnes!! KAKAO, díky!!

MALÁ FATRA S
KRALOVANY
ŽEBRÁK STOH O

MEZIHOLIE V
ROZSUTEC E
KRIVÁŇ N
PEKELNÍK S
KRASŇANY K

ŽILINA O

25. 7.

31. 7.
2
0
0
6

Malá Fatra Slovensko 2006

Slovensko 25. – 31. 7. 2006

O letošních letních prázdninách jsme podnikli takový výlet na slovenskou Malou Fatru. To sisnad vzpomínáte ne? A jistě si taky vzpomenete, že jsme psaly deník (jako my sestry Ája a
Káďa) Ještě o prázdninách jsme ho převedly do elektronické podoby. Pak se zrodil nápad
dotáhnout náš deník do relativní dokonalosti. Udělat nadpisy, doplnit fotky, vytisknout a
pak…Přece si ho nebudeme syslit doma. Vždyť není takový problém vytisknout o pár kopií
víc. A tak se stalo, že ho teď máte.
Nám se na Slovensku moc líbilo. Doufám, že vám taky. Teď máte jedinečnou příležitost
připomenout si, jaké to tam vlastně bylo…

Malá Fatra 2006
převýšeno cca 1,8Ă—
200
1200
2200
0 10 20 30 40 50 60
km
m n. m.
Kralovany, žel. staniceŽobrák, 1308Stoh,
sedlo Medziholie,
Velký Rozsutec,
Stohové sedlo,
šůtovskývodopád, 753,3Velký KriváŘ, 1670,9Pekelník,
Malý KriváŘ,
KrasŘany
DubeŘ,
Zástranie Žilina, 340
-2

Úterý 25. 7. DEN ODJEZDU

Sraz byl v půl sedmé (večer) v klubovně. ÁŘa, Vojta, Tom a Ája se ještě
vydali do Tesca na Andělu na nákup posledních zásob. Věřte nebo ne, ale
tento obchod nevede CocaColu. Kamil si mezitím v klubovně sbalil.
Kolem osmé jsme byli připraveni, a tak jsme vyrazili na Hlavák.
Vlak nám jel ze sedmého nástupiště. Po stěhování z jednoho vozu do
druhého jsme se usadili ve dvou kupéčkách. V jednom holky (Andulka,
Ája, ÁŘa, Káďa a MáŘa) a nějací slovenští manželé. Cestou jsme zjistili,
že ve stejném voze jede několik lidí ze Scarabea. Ája zjistila, že jedou na

puťák na Ukrajinu. Jelo tam
ještě spoustu cestujících a
pořád tam chodili sem a tam,
proto vůbec netuším, kolik jich bylo.
V druhé kupéčku jeli kluci (David, Jirka, Kamil,
Tom a Vojta) a ještě jeden pán, který si, přesto že
byla noc a ostatní by možná spali, za rozsvíceného
světla četl České báje a pověsti (nebo něco
takového). V Českém Těšíně k nim přistoupil
nějaký slovenský kluk, upovídaný kluk.
Během jízdy jsme jedli, pili, pokoušeli se spát,
povídali si, koukali se z okének. Od jedné do dvouhráli Ája, Andulka a Vojta Krávy! V půl druhé siÁja vzpomněla, že už je vlastně středa a popřála
Andulce k svátku (ÁŘa měla taky svátek, jen
zrovna spala). Ve čtvrt na čyři se ozvalo: „Dobré
ráno, hraniční kontrola“. Pak jsme zase spali a
kolem páté vystoupili, a tak ukončili svou jízdu
vlakem, v Kralovanech.

Středa 26. 7. DEN VELKÉHO STOUPÁNÍ

Foukal silný vítr, přesto někteří měli na sobě jen
tričko s krátkým rukávem a kraťasy. Vlak odjel
ještě dřív, než jste řekli švec, ale naštěstí nás
deset vystoupit stihlo.
Podle rozcestníku jsme zvolili směr i barvu
značky – ZELENOU.
Asi po deseti minutách, spíš po šesti, jsme našli
hezké, ale ještě nocí studené místo na snídani.
Někdo si šel vyčistit zuby a někdo se snažil
spát. Ale rozhodli jsme se, že spát budeme, až
něco ujdeme, takže jsme šli s tou zelenou stále
do příkřejšího kopce – Byl to kopec, jehož

druhá derivace rostla. (Potkali jsme tam super
věc na čtyřech kolech).
Občas jsme se zastavili. Kádě bylo špatně, spíš zase špatně, tak jí pár dobrodinců vzalo pár
věcí, aby se jí šlo lépe, ale stejně to s ní nebylo moc dobré. Kopec, kopec, cesta borůvky,
hlína, louže, sluníčko, pot…

Malá Fatra Slovensko 2006

Takhle jsme došli kolem půl deváté na krásnou cestu poblíž pramene. Tam jsme si lehli a
spali. Tedy jak kdo. Většina lidí spala, neboť dospávala vlakovou noc. Pár lidí si kreslilo a
povídalo. Jo, ještě předtím šla asi MáŘa, Kamil, Jirka, Tom a Vojta pro vodu.

Spalo se. Sluníčko svítilo. Stromy šuměly. No
nedivím se, že nikdo nechtěl vstávat na oběd. Teda
jídlo je fajn věc, to jo, ale to spaní bylo taky
nádherné a velice potřebné.
K obědu jsme měli zase různé bagety, zeleniny,
lahodné meruŘky, housky, tousťák, salám jako ke
snídani, prostě dojídání zbytků, nikdo si
nestěžoval. A ještě poznámka, Káďa měla suchý
rohlík.
Nebylo jí moc dobře, tak se jí Kamil nabídnul, že

jí vezme spacák. Ten k němu asi nechtěl, skutálel se totiž z kopce dolů. Kutálel se a kutálel,
stále větší rychlostí. Naštěstí pro Káďu a pro Kamila, který za ním běžel, ho zastavil strom.
Tak se ti nepodařilo utéct, spacáčku.
Vydali jsme se dál. Znovu po zelené, znovu do
kopce a stále na Stoh – první to kopec, na který
plánujeme vystoupit.
Fotilo se, pět lidí tu má foťák.
Takže jsme šli, do kopce, teda dost velikého
kopce a nemůžu říct, že teplota se pohybovala u
bodu mrazu, spíš daleko směrem nahoru od něj.
Přes Žebrák jsme došli až na Stoh. Trvalo nám
to dlouho, ale došli jsme tam nakonec opravdu
všichni. (Pár lidí pomohlo pár jiným lidem
s batohy). Tam jsme odpočívali, Kamil nám
vyprávěl příběh, co mu vyprávěla snad
maminka, než odjížděl. Mluvil o mladé rodině, mracích a blesku. Povídali jsme si o divadlech
na táboře. Pili jsme, ostatně to dneska děláme hodně.
Když jsme si odpočinuli, přišla mladá rodina i mrak, a protože jsme nechtěli vidět žádné
blesky, tak už jsme šli. Takže první hora, kopec pokořena – Stoh 1608 mnm. (Žebráknepočítám). šli jsme dál, dolů, trávou, kopretinami, zvonky a spoustu dalších rostlin. Malé

borovice krásně voněly. A byl čas najít si místo na
večeři a spaní…
… a to tu bylo. Přímo pod velkým ROZSUTCEM. Teď
máme postavené stany, jsme po večeři, těstoviny
s maďarským gulášem, krůtí maso jsme nechali asi
v Praze. Povídáme si o super hrách. Někdo leží, stojí,
sedí, píše, myje a někdo se těší na sladkou tečku.
(Máme tu studánky, teda spíše prameny, teda spíše
praménky, popravdě praménečky. Jsou tu slovenští
komáři, je asi čtvrt na osm, ale to odhaduji).
Pak jsme hráli Ty krávo! A padala rekordní stáda. šlijsme spát. V „iglů“ spala MáŘa, Ája, Andulka a Káďa.

ÁŘa spala venku. David, Jirka a Kamil, spali v jednom jehlanu a ve druhém spal Vojta, Tom a
Kamilův batoh. Když už všichni leželi, přečetl Kamil první kapitolu Saturnina. V průběhu
čtení Vojta s Tomem záhadně shodili jejich stan, ale opravili ho docela rychle. Tom ještě
zapískal na trávu a Kamil si myslel, že je to svišť. Pak jsme všichni spali při vůni divoké máty
a spoustě svítících hvězd (a jestli jsme se neprobudili, spíme tam dodnes.).

-4

Čtvrtek 27. 7. DEN DLOUHÉ CHĹ®ZE

Ráno jsme kupodivu vstali, uvařili čaj, nasnídali
se, vyčistili si zuby. Pak jsme zbourali stany,
sbalili si, ukryli batohy ve křoví a vyrazili na
Rozsutec. Cesta byla krušná. Káďa zůstala
v mezistanici, protože se opravdu necítila na to,
že by došla až na vrchol. Odpojil se též David,
který šel pomalu dolů. Kolem Káďi chodili různí
lidé, nejdřív paní, která se jí ptala, jak je to ještě
daleko, s ní šel ještě její muž, pak šli dva Slováci,
kteří se Káďi ptali, jestli čeká na toho pána
v červeném tričku (tím mysleli Davida a vůbec si
nevšimli, že nejde nahoru, ale že již klesá dolů),
jedna taková mladá rodina na uhození bleskem a
ještě spoustu dalších,…
… dole na rozcestí jsme se nakonec sešli všichni.
Chvíli jsme odpočívali, pili, pojídali čokoládu a
domlouvali se o důležitých věcech. Když jsme
dopili vodu, došli jsme pro ukryté batohy, vodu
doplnili, na Medziholích posvačili a vydali se dál.
(Přesně tou cestou, kterou jsme si ukázali nahoře
na Rozsutci, tou, které jsme říkali vrstevnicovka).

Po Žluté, vcelku po rovině a pak z kopce, dál
opět následovala červená hřebenovka (do
kopce, z kopce, do kopce, z kopce,…). Na
jednom kopci jsme se zastavili, že
poobědváme. Vojta s Kamilem postavili „stín“
a Kamil řekl, aby tam šli dívky, a po chvíli
dodal, mladšího věku. Tak si tam šli sednout
Káďa a Andulka. Bylo to trochu z kopce, ale
člověk si za chvíli zvykl. K obědu byl chleba
se vším možným (taveŘák, paštika, sýr…).
Pak jsme šli dál, cestou potkávali turisty a
zdravili je. A ještě jsme se rozhlíželi po kraji.
Výhledy byly nepopsatelně krásné. Takhle
jsme šli s malými zastávkami skoro až na
Chleb (velmi originální název pro kopec
tvarem ne však rozlohou připomínající bochník
chleba).
Potřebovali jsme vodu, která ale na hřebeni

není, a proto jsme sestoupali až k Mojžíšovu pramenu. Tam jsme dali sůšu a zlaté rozinky a
napili se křišťálově čisté a ledové vody. Kamil a Poesky šli hledat místo na spaní. Když jsme
se chystali vyrazit na místo odpočinku, přišel k Mojžíšovu pramenu jeden ze správců
národního prku Malá Fatra, kde jsme se nacházeli. Chvíli jsme čekali a dělali jako že nic, ale
on se jen opláchl v ledové vodě, čtyřikrát si umyl ruce a dělal, že pozoruje krajinu. Kamil
s ním navázal rozhovor o kůrovci ve zdejším kraji. On odpověděl něco o větrné katastrofě a
nezapomněl dodat, že jestli budeme spát dál než sto metrů od chaty a on nebo jeho kolegové
nás načapají, budeme platit pokutu dva tisíce Sk na hlavu, pak se rozloučil a odešel. Doslova
ještě řekl – NASHLEDANOU, a to si hrál na Slováka…

Malá Fatra Slovensko 2006

Nechali jsme si tam batohy a vydali se ještě níž k vodopádu. Kádě
nebylo ůplně nejlíp a tak se radši v půli cest začala vracet.
U vodopádu to bylo nádherné. Spousta vody stříkala z obrovské výšky
kolmo dolů podél skály. Prostě vodopád. Nikomu se tam nepodařilo
spadnout. Chvíli jsme pod ním stáli a pozorovali ho, poslouchali a
užívali si sršení vody. Fotili ho ze všech stran, jak to jen šlo. Někdo
zpíval písničku o tom, že je potichu, ale vodopád stejně nepřekřičel.
Byla to nádhera.
Cesta zpátky byla do kopce, takhle tady chodíme pořád, z kopce do
kopce. Došli jsme Káďu.

U Mojžíšova pramene jsme našli své batohy. Napili jsme se vody.
David vypil litr a čtvrt najednou, na ex, což Andulku strašně moc
rozesmálo.
Byl čas jít.Vzali jsme si batohy, Kamil ho vzal ještě Kádě a David
Andulce a vydali jsme se znovu nahoru k Chatě pod Chlebom.
Cesta byla dlouhá. Setmělo se. Vyšla první hvězda. Nahoře si už
každý vzal svůj batoh a po malé přestávce, kdy jsme se koukali na
noční rozsvícená města, která vypadala jako letiště, jsme se vydalidál. S ÁŘou jsme začali řešit, kde zapadá Slunce dřív (jestli tady
nebo v Praze).
Došli jsme k chatě, uvelebili se, zakuklili se a usnuli pod širým nebem.

Pátek 28. 7. DEN VYSOKĂťCH KOPCĹ® A DEN SLUNCE

Áju vzbudilo sluníčko, první čas o
kterém věděla, bylo půl sedmé, to se
vzbudil Vojta, rozepnul si spacák a
snažil se spát dál. Takhle to dělali
postupně skoro všichni. Sluníčko,
kreslení, voda. Vzbudili jsme se u
Chaty pod Chlebom.
A, Á a M uvařili vodu na čaj u
lyžařské chaty o kousek níž.
Ráno. Asi devět hodin. Většina už
vylezla ze svých spacáků. K snídani
byly konečně Tomovy
extra

nadýchané a nafouknuté vánočky a marmeláda, ale ještě jsme
si dali chleba, paštiky, zbytek sýra, Alfu…
Sbalení netrvalo dlouho, v deset jsme vyrazili na Velký
Fatranský KriváŘ. Hnaly se tam bohužel zástupy lidí. A víte
proč? Na místo třicet minut před vrchol jezdí totiž výťah. Káďa
s Andulkou šly napřed, my jsme si udělali „fotící a picí“ pauzu.
Pět minut před špičkou jsme zanechali Kamila s batohy.
Na Kriváni bylo krásně. Výhledy do všech světových stran.
Udělali jsme společnou fotku Vojtovým foťákem. Bylo tam
spousta vlezlých mušek.
šli jsme dál po červené hřebenovce, sluníčko svítilo. Na
Pekelníku jsme se domluvili, kde si dáme oběd – až u druhýchskalek. Ještě jsme se namazali Ániným opalovacím krémem

-6

s hodnotou faktoru 35 a šli dál. Vojta to vzal přes Mt. Kukurici, ale v té době to ještě
Mt. Kukurica nebyla. My jsme šli po vrstevnici přímo k místu oběda. Andulka s Káďíkem šly
poslední, ale tentokrát z toho důvodu, že na místo oběda chtěly dojít, až tam bude stín a až
bude oběd uvařený. To se jim skoro povedlo.

Penízky, šošovice a nebo jednoduše čočka byla moc dobrá, nesl ji Tom a protlaky
s lunchmeatem Kamil. Vojtovo freestylové frisbíčko se osvědčilo, tentokrát na slévání.
Obědvali jsme trošku víc nad místem, než kde jsme nechali batohy a kde Vojta postavil stinný
přístřešek. Byl tu nádherný výhled, svítilo sluníčko, foukal lehce vítr, ale bylo teplo.
Kluci snědli čočku ůplně do konce, takže v jejich kotlíku nezbyl ani jeden zelený penízek.
Ovšem u nás se jich ještě pár smálo, nějak jsme to nemohli sníst.

Polední klid. Ano, ten opravdu byl, většina z nás si vytáhla
karimatku, lehla si, zavřela oči a…
ÁŘa ještě předtím došla k prameni umýt kotel. Díky moc ÁŘo.
Andulka si vylezla na takovou skálu. Vojta si něco psal. Jirka si
stěžoval na mušky, které jsou ve stínu. Rozbalili jsme sušenky. Zase
spali.

Ve tři hodiny byl čas na to pokračovat. Tom byl u pramene pro vodu. Káďa s Andulkou šly
napřed. Dojedli jsme sušenky a šli za nimi. Teď jsme mířili na Malý Fatranský KriváŘ, cestou
jsme kupodivu potkali Káďu a Andulku. Všude kolem cesty rostly kopretiny, ale i spousty
dalších rostlin, květin. Naše mamka by řekla, tohle jsou ty rozkvetlé alpské louky. Ještě tu
byly zakrslé borovice.
Malý KriváŘ byla poslední hora, kopec, na který jsme vystoupili. Těsně pod vrcholem jsme
slyšeli stěžovat si dva sourozence: „A čo budem terazky chytať?“ „Motýli tu nejsou, jsou tu
len samé kameny, tráva a čučoriedky a kameny a čučoriedky a tráva a čučoriedky a…“ Takhle
to už asi nevyzní tak legračně, ale v tu chvíli jsme se vážně (FAKT! – Jaký fakt? Co je to
fakt??) nemohli nesmát.
Na M. F. K. jsme udělali pár fotek,
třeba sedící Káďu s Andulkou u
takového sloupu, o jehož vzniku jsme
si tam nahoře dlouho povídali. A pak
jsme šli zase zpátky k rozcestníku, kde
jsme si nechali i batohy. Na ty jsme si
sedli a vylili všechnu vodu na šátky,
kšiltovky, do bot, na batohy a vydali se
dál po červené k odbočce s modrou. Ta
odbočka byl podivná, chyběla tam
šipka začínající modrou značkou, ale
někdo jí tam lehce dopsal a tak jsme
přece jen začali sestupovat dolů
z Malé Fatry.

Malá Fatra Slovensko 2006

šli jsme dlouho. Dlouho. Bez přestávky.
Chvíli vedla i Káďa, za ní šla Andulka, Tomnebo Ája, za ní tak různě Jirka, Vojta, MáŘa,
Kamil, ÁŘa, David. Bylo chladněji, což bylo
příjemné, oproti ostrému slunci, které nás
obvykle provázelo.
Zastavili jsme se až na takové cestě na konci
lesa, abychom se všichni došli. Abychom si
odpočinuli, zahráli jsme si oblíbené, klidné,
nenáročné Kamilovy hry s jídlem. Začalo to
VĚNEČKY. No řekněte, není báječné jen tak
si sedět, mít věneček na prstu a okusovat ho
ze všech stran, tak, aby se z něj stal co
nejužší věnečkový prstýnek? Nešlo nám to
špatně, Kamil si taky vedl dobře, ale AKO
jasně vedly. Druhá hra byla s BonPari
bonbony. Cíl byl jasný – Komu déle vydrží?

Tom měl zajímavou taktiku, cucal BonPar i s obalem, pamatujete? Ale pak ho omylemspolknul. Třetí hra se hrála s malinkými bonbónky Lipo. šlo o to, udělat v obdélníčkovém,
cukrovém bonbónu díru. Skoro všem se to povedlo, takže až to někdy budete zkoušet, věřte,
že to jde.
Po dopití posledních kapek vody jsme šli zasejc dál. Někdo cestou fotil, někdo se potil…
pořád jsme klesali z kopce dolů, až nás zastavil hlasitě bublající potok. Tekla v něm
křišťálově čistá voda. Tam jsme chvíli odpočívali. No a pak se vyrazili podél potoka k místu
na spaní, ale hlavně na večeři. Vojta a Tom si nandali batohy normálně, my ostatní jsme asi
divní. Víte, jak se nandavají batohy, že jo?
Došli jsme na zpevněnou cestu, dlouhou, rovnou… pořád vedla kolem potoka. Snědli jsmeslunečnicová semínka. Áje bylo trochu zle. Prošli jsme kolem dvou chalup, přešli přes potok,
pokračovali do kopce, okolo bodláků, skrz trávu až ke dvěma smrkům a malému lesu vestráni s výhledem na Žilinu.
Kamil šel pro vodu. Áje bylo
špatně. Ukazovali a nebo
neukazovali jsme si pasy,
tramvajenky a občanky a smáli se.
ÁŘa, MáŘa a David začali chystat
večeři. Měli jsme rýži se
zeleninou. Všem moc „chutnala“.
Ája měla Káďin suchý rohlík ještě
od ůterý. Byl taky čaj, ovocný.
Pálily se Annonce, mimochodem
velice zajímavé čtivo. Hledali jsme
byty a tak.
Večer chtěl Kamil hrát šestka
bere! neboli Ty krávo!, tak proč si
to nezahrát? Jedla se k tomu
Nutela, vyloženě po lžících.
Dokonce dvě. Kolik jsme těch
rozteklých čokolád asi ještě
v batozích měli? Ája nejedla

čokoládu, ale Vojtovo živočišné uhlí. Díky Vojto.
-8

Večerka. Zpívali jsme. Spaní bylo pod širákem. Na jednom kraji spala Andulka, které se to
moc nelíbilo. Vždyť to znáte, medvědi žerou lidi od kraje.
Bylo spousta hvězd. Vojta se pořád lekal, vedle koho to leží, že neleží vedle Hambáče,
protože to Ája vážně není. Někdo nemohl usnout. Někdo se v noci budil. Ale hlavně že byly
ty hvězdy, spousta hvězd, myslím, že někdo je i počítal.

Sobota 29. 7. DEN FAUNY a FLĂ“RY

Začalo pršet. Dalo se to čekat, už pár hodin
hřmělo. Pršelo víc a víc. Tak po patnácti minutách
déšť ustal. (Co by teď někdo dal za slunce a jeho
ostré paprsky). Byli jsme dost mokří. Někdo ještě
víc než dost. Dali jsme si Mileny v bílé čokoládě.
Zabalili si a šli zase o kousek dál.
Pršelo. Povídali jsme si o Bílé noci a vzpomínali
na tábor a o prázdninách, o minulém Slovensku, o
sestřenicích a synovcích a o životě vůbec.
Asi ve čtyři hodiny jsme zastavili u rozcestníku.
Někteří sušili své věci. Např. Vojta si pověsil
polštářek jako na ramínko a ůdajně si sušil i
klobouček. Dali jsme si sváču – Kamilovy
maďarské klobásky s chlebem. Jezdili tam
motorkáři. Kluci si plánovali, jak si zařídí
klubovnu, my jsme jenom odposlouchávaly.
Uvidíme, jak se jim to nakonec povede. Počítalijsme v mapě kilometry a hodiny do Žiliny. Poté se

šlo se pro vodu

Ráno jsme vstali. K snídani
bylo výborné domácí
Poeskové mĂĽsli s mlékem.
David se divil, kde jsme to
mléko vzali. Při snídani okolo
chodily krávy. Bylo jich
hodně. Sbalili jsme si a šli
dolů k potoku nabrat vodu a
umýt se. Došli jsme do
vesnice od K doplnit zásoby a
osvěžit se. Koupili jsme
chleba, taveŘák, zmrzky,
kofoly a piva. Cestou dál byly
maliny.
Zastavilo se na oběd. Měli
jsme čínské polévky Li-fungy
(viz poznámky).

k prameni, ale nešla nabrat. Dali jsme si BonPar, bez obalu, a
pokračovali v cestě do další vesnice od Z.
Tam jsme u jednoho pána nabrali vodu. Seděl tam na zahradě
s manželkou a jedl vařenou kukuricu. Ochotně nám napustili
všechny lahve pitnou vodou a pamatujete, dokonce se nás
ptali, jestli se nechceme poumyvaťâ€¦ a už vytahoval ten

Malá Fatra Slovensko 2006

hodný pán hadici, byla zelená,
poděkovali jsme mu, přece jen, vody
jsme měli zrovna v tu chvíli dost.
Po červené nám cesta ubíhala vcelku
rychle, i když jsme šli po silnici.
Všude v této vesnici měli domácí
udírničky.
Červená nás dál zavedla do lesa až
k takovému uhlem popsanému
altánku. Tam jsme se rozhodli zůstat
přes noc. Postavili jsme stany.
K večeři byla gulášová polévka a pak
ještě skoro všechno jídlo, které jsme
měli.

Zahráli jsme si Asociace, ty klučičí. Nastalo spoustu vtipných momentů (vlak-vláček,
kvasinky-bakterie, „Je to z ovce, ze Slovenska a David neví, co to je a tak plácnul nápoj jen
tak do větru. To bylo jasný.“ řekl Kamil, když uhodl brynzu). Dál nám Kamil zamotal hlavu
dvěmi hádankami (viz poznámky).
Dál jsme hráli krávy, když si Káďa
všimla zajímavého přírodního
ůkazu, ze kterého se později
málem zbláznila… Hádejte, co to
bylo. Nad stany, nejvíc nad iglů
bylo spoustu létajících zrzavých
mravenců. Stovky létacích
mravenců, které jsme nemohli
nechat bez povšimnutí. Dohráli
jsme krávy, zazpívali večerku a šli
spát. V iglů vymlacovaly mravence
a Kamil četl Saturnina. Už jsme
skoro spali, když začalo pršet.
Proto se Tom s Vojtou ještě
přestěhovali do altánku.

Neděle 30. 7. DEN DEšTĚ a CHLEBA

Ráno jsme vstali do mlhy. K snídani toho moc nebylo, každý měl jen jeden krajíc chleba, buďs taveŘákem nebo s paštikou. ÁŘa pak vyndala Nutra tyčinky od JáŘi. Byly dost hnusný.
Kluci je zkoušeli jíst s paštikou. Normálně se k nim má vypít asi litr vody. Tom chuť žlutých
přirovnal k dětským žvýkačkám, znáte takové to balení asi dvaceti barevných kuliček?
Vyčistili jsme si zuby, sbalili se a v půl osmé vyrazili do Žiliny. Docela pršelo. Mlha
ustupovala.

-10

šli na nádraží koupit lístky a místenky.
tričko a druhá se zase ptala, kde jsme

Po kostele jsme prošli přes náměstí
s krásnou fontánou až k Tescu. Tam
jsme odložili batohy na mokré
lavičky.
Už nepršelo. Kamil, Ája, Vojta a
Tom se vypravili na nákup. Přinesli
pět tašek jídla a pití. Dali jsme si
čučoriedkový, marhulový nebo
čoko jogurt s čerstvým, měkkým a
velice chutným rohlíkem. Přišel
k nám místní bezdomovec a chtěl
ochutnat, ve skutečnosti chtěl tři

koruny a cigaretu. Nevěřil, že nekouříme. Vyhodili jsme všechny prázdné petky do plastů a

rozhodli jsme se přemístit se na nádraží.

V deset hodin a čtyřicet čtyři minut nám jel vlak ze třetího nástupiště na hlavním nádraží

v Žilině. Ten jsme nestihli. Ba ne, stihli jsme ho ještě s velkou rezervou. Nastoupili jsme do

něj, Káďa s Andulkou se převlékly do suchého a tři minuty po dvanácté jsme si dali oběd.

Výborné žilinské chleby a rohlíky s pravým máslem a s šunkou, sýrem a paštikou.

Hráli jsme různé hry. Krávy s dvaceti kartami, něco na způsob Zelené louky a taky Kdo první

uhne pohledem. Jedli jsme zbylé sušenky, drobky, čokolády – nutely a taky zelí (Wilsona, na

tohle se ptejte Andulky, Káďi a Vojty) takže toho nebylo málo.

Asi v pět náš vlak (teď zrovna ÉCéčko) dojel do Prahy na Hlavní nádraží. Kamil a Jirka se

ráno cestou do Žiliny.
odpojili jako první, jeli totiž
metrem. ÁŘa s MáŘou jely
z Jindřišské čtrnáctkou a
ostatní jely třicítkou, protože
devítka měla výluku.
Rozloučili jsme se s Davidem,
vystoupili na Újezdě a došli do
klubovny. Naše cesta skončila
tam, kde začala. (Doma
samozřejmě:-)) S Andulkou,
Tomem, Vojtou jsme došli až
ke švandouvu divadlu,
rozloučili se, a pak už nám
z obou stran jely tramvaje.
Člověk může jen mávat a smát
se.

Tak tohle by byl celý deník, chtěly jsme ho zkrátit, to nám věřte, ale některé věci jsme
vynechat prostě nemohly. Proto nám promiŘte občas až do hlubokých detailů zasahující
vyprávění.

Ája a Káďa

Malá Fatra Slovensko 2006

Vlastně bylo by tu ještě něco k přečtení…

POZNÁMKY!

Pětka

Číslem, které nás provázelo při našem slovenském putování, byla pětka.

No řekněte, je jen náhoda, že tu bylo:
5 holek,
5 kluků
5 lidí s brýlemi
5 lidí bez brýlí
5 slovenských korun pořád někde „nacházel“ Tom
5 lidí s foťákem
5 nocí a 5 rán
5 pytlíčků s kořením přisypal Kamil do jednoho
kotlíku s čínskou polévkou
5 tašek z Tesca v Žilině
5 jogurtů jsme si dali k svačině v neděli
Do Kralovan jsme přijeli v 5 ráno a do Prahy jsme se vrátili opět asi v 5.

Vzpomínáte si?

Kdo si kromě cesty na Stoh ve středu všímal trošku okolí, mohl vidět velice zajímavou

rostlinu z čeledi liliovitých.

Cesta ze Stohu byla provoněná borovicemi.
Ája s Káďou postavily stan ve středu večer za 7,5
minuty.
Co vám říkají TRIČKA VšE ZA POLOVIC a jiné hry
tohoto typu v Carrefouru?
Ve čtvrtek ráno se Kamil ptal Vojty a Toma, jestli
nešikanovali jeho batoh (ten batoh spal totiž s nimi
v jednom stanu).
Čt-Rozsutec – mezistanice. Tom prohlásil, že se Káďa
snažila usnout, a tak počítala turisty místo oveček.

(Káďa nebyla na Rozsutci ůplně nahoře, počkala na nás v mezistanici, kde kolem ní prošlo
spoustu turistů).

29. 7. 2006 „Já jsem z Modrého klíče, z Modrého
klíče a jdu jíst k vám“ zazpíval Vojta (opravdu
zazpíval a opravdu tohle), když Kamil nasypal do
jejich čínské polévky pět balíčků koření a nějaký
ten olejíček, tvrdil, že je to tak mnohem chutnější.
Debata, po tomto obědě také stojí za zmínku. Jaké
polomáčenky byly dřív? Červené nebo modré?
Červené, byly máčené, tedy polomáčené v hořké
čokoládě. Všechno bylo vlastně nejprve v hořké
čokoládě, ne? Jen čokoláda Milka byla vždycky
mléčná.
-12

Slovensko2006 Malá Fatra

Hádanky

Idů tri ťavy. Prvá ťava vraví. „Prede mnů nič, za mnů ťava.“ Druhá ťava
vraví: „Prede mnů ťava, za mnů ťava.“ Tretí ťava vraví. „Prede mnů ťava,
za mnů ťava.“ Ako je to možné? To sloveso, které potřebujete k odpovědi je
TÁRAŤ.
Ta druhá hádanka byla s vězením, dvěmi vězni, dvěmi dveřmi a jednou
jedinou otázkou, která vám může zachránit život. Ale řešení tady nehledejte!

6 BERE aneb TY KRÁVO!

Ze začátku jsem si myslela, že tuhle hru v životě nepochopím, no
kolem půl druhé ráno by nás možná bylo víc. Hodně brzy jsem ale
zjistila, že tak to vůbec není, že tahle hra není složitá, ba dokonce
naopak, že je jednoduchá a velice veselá. Vážně (fakt) skvělá hra!
Pod Rozsutcem jsme si zahráli několik kol. To bylo poprvé, kdy
jsme jí hráli pořádně (ten vlak nemůžu počítat.).
Pamatuji si, že asi po čtyřech kolech jsem měla 36 krav, docela
malé stádečko, Vojta měl jen o jednu krávu víc. Káďa si
nashromáždila jen 22 krav, což bylo nejmíŘ. Tuhle první hru s námi
hrála ještě Andulka, David a Tom.
Je pravda, že nejlíp se krávám dařilo u Davida, proto se k němu
stále vracely. My tak střídavě, ale někdy se stalo, že byl blbej rok a

neměli jsme krávu žádnou. To jsme pak byli docela smutní, protože jsme trošku změnili cíl
téhle hry – v podstatě jsme se snažili o co největší stáda.
Velkým překvapením byla návštěva krav při sobotní snídani, teď si ale nejsem jistá, jestli to
bylo větší překvapení pro nás nebo pro ty nebohé krávy (ovšem s odstupem času si myslím, že
jsme jim byli všichni asi celkem ukradení…). Mě se to ale moc líbilo, kdykoli si na to
vzpomenu, svíjím se smíchy a topím se v záplavě slz. Ne to ne, možná vám to nepřišlo tak
ůžasný, řekli jste si, prostě krávy a co, hlavně že už zase odcházejí, ale podle mě to bylo
výjimečné.

A pořád jsme se zlepšovali. Když jsme Krávy hráli v altánku nad Žilinou, podařilo se nám
třeba za jedno jediné kolo nasbírat 42 krav (to byl teda Káďi rekord, ale ona tvrdí, že to bylo
nejvíc, co za jedno kolo kdy někdo nasbíral). Takže to byly velice dobré a bohaté roky.
Tam jsme hráli i Asociace, o těch Káďa už psala. Nemůžu tady překreslit obrázek altánku, tak
jak to máme v tom sešitku, z kterého jsou všechna tahle slova, můžu jen napsat to, proč tam
byl nakreslen. Hráli jsme po dvojících – ÁŘa a Tom, David a Kamil, Jirka a Vojta, Ája a
Andulka, MáŘa a Káďa. No vyhrál to Ananas, ale to není tak důležité, jako že jsme se dost
nasmáli.
To byla malá odbočka od Krav. Ty krávo! Nikdy bych nevěřila, že hra s takovým názvem
může být tak dokonalá.
Doufám Vojto, že jsi našel doma karty s číslem jedna a dva, abychom si jí někdy mohli zahrát
v deseti lidech, každý s deseti kartami. Ája

-13

Malá Fatra Slovensko 2006

Zelená

Byl jsem pověřen Káďou, abych sem napsal
nějakou poznámku. Tak tak činím:
Na puťáku nás bylo deset lidí, pět z nás mělo
foťák. Káďa si vymyslela takzvané zelené
pravidlo. Prostě řečeno, nesměla se fotit tehdy,
pokud šla do kopce. Prý je strašně zelená. Pár
„zelených“ fotek jsem tajně pořídil a veřejněprohlašuji, že KÁÄŽA NENÍ ZELENÁ.
Tedy alespoŘ ne tolik, aby to stálo za řeč. Ale
chcete-li jí udělat radost, fotografové, tahejte zelené
filtry s sebou.

P. S.: K Vánocům mi slíbila kroupy, já jí k svátku krabici
sojovejch suků. Ty totiž mi-lu-je.
P. P. S.: Ve vlaku…
Vojta

Co Káďa nezažila

Jak Vojta správně poznamenal, Káďa psala dny, kdy se
šlo na Rozsutec a k vodopádu a ona zůstala v půlce.

Takže k Rozsutci

Ten kousek od Káďi nahoru (z tzv. Mezistanice) byl
asi nejlepší z celého kopce a výhled seshora byl podle
mě nejhezčí ze všech kopců, takže je škoda, že tam
Káďa nemohla.

Vodopád

Když jsem šla od lavičky, kde Káďa
zůstala, dolů, docela jsem se bála,
abych se neztratila. Dole to bylo dobrý
a výborně jsem se osprchovala.
Cestou nahoru jsem vydržela jít celou
cestu za Jirkou (takže třetí). To bylo
hodně zvláštní.
To je asi všechno.

P. S. Teď musím jet pozadu, protože
Káďa s Vojtou hrajou nějakou hru.
Andulinka

-14

Slovensko2006 Malá Fatra

Nemohla bych spát, kdybych tu ještě na závěr nepochválila chleba ze Žiliny! Chleba, který
jsme jedli ve vlaku, byl geniální (otázkou je, co to znamená geniální chleba a jestli vůbec lze
něco takového tvrdit.).

Teď ještě několik poděkování:
Děkujeme moc všem!
Ano, můžeme tu vyjmenovat všechny a každému děkovat zvlášť a zabrat tím půl nebo i celou
stránku. Můžeme jí celou zaplnit černými znaky, kterým vy i my říkáme písmenka. Ano, ano, to
klidně můžeme. Ale my říkáme ne!
Vždyť děkujeme vám všem a vy to už víte, takže vážně DÍK a to je vše.

Vlastně ještě není. Velké díky všem fotografům, od kterých jsme si půjčily fotky.!

Jen ještě na téhle akci vznikl nápad pro další akci – promítání fotek v klubovně.

Chybí tu zmínka o koupání se v potoce, rychlopraní a o následném pití nejen Kofoly (A tu
když milujete, tak není co řešit.).

Až si tohle všechno přečtete, možná si leckdo z vás řekne, že jsme vlastně tak trochu blázni
(všechny otázky k bláznům směřují k BMK). Vždycky když někomu vyprávíme o letošních
prázdninách, zmiŘujeme se aspoŘ nepatrně právě o Slovensku. Mamka dokonce všem
posluchačům tvrdí, že tohle tahání se s těžkými batohy přes veliké kopce byl náš nejhezčí
prázdninový zážitek. My s ní souhlasíme a dodáváme něco, co vy všichni víte – nebylo to jen
tahání se s těžkými batohy někde po horách…

Jestli jste si to dočetli až sem, s radostí vám oznamujeme – JSTE U KONCE. DÁL UŽ NENÍ
NIC…fakt! (Jaký fakt, co je to fakt?)..

Ája & Káďa

-15

Věnováno všem, kteří si rádi vzpomenou, jaký byl ten letní týden na slovenské Malé Fatře.

Praha prosinec 2006

Tags:

Jedenkrát odpovězeno to “* Slovensko 2006 *”

  1. Vojta si myslí :

    S tím PDF to je složitější….ale snad..časem…a vám se nestejská?:roll:

Odpověz

Pro komentář musíš být přihlášen.